Taikó

Epický román o bojích a slávě feudálního Japonska.

Píše se druhá polovina šestnáctého století. Hvězda ašikagovského šógunátu definitivně pohasla a Japonsko se zase jednou zmítá ve víru občanské války – po celé zemi zuří spory mezi znepřátelenými klany, které baží jen a jen po rozšíření svého území. Záměrem sjednotit Japonsko se netají mnoho šlechtických rodů, jen tři lidé však mají reálné schopnosti k tomu, aby tento záměr dovedli do konce: Nobunaga Oda, Iejasu Tokugawa a syn zchudlého samuraje Hidejoši Tojotomi.

Na samém začátku zastihujeme budoucího vojevůdce jako chudého vesnického chlapce, jehož otec, samuraj, který utrpěl zranění v boji, nedokáže uživit svou rodinu. Brzy ostatně umírá a Hidejošiho matka se znovu provdá; Hidejošiho vztahy s otčímem však zůstávají napjaté, a to i díky tomu, že chlapec se hodlá po vzoru svého zemřelého otce stát samurajem. Nakonec utíká z domova, aby se dostal do služby u nějakého šlechtice.

Zdaleka mu však není jedno, u jakého šlechtice to bude; po dlouhém putování, během něhož prokáže svým různým pánům velmi dobré služby, zakotví ve službě u Nobunagy Ody, v němž tuší silnou a schopnou osobnost. Z nízké funkce nosiče sandálů se tak díky svým schopnostem a oddanosti rychle vypracuje na velitele pěší roty; tím zjevně dosahuje svého původního cíle, jeho závratný vzestup tím však jen začíná.

Ten, koho zajímá japonský způsob myšlení a pohled na život, může z románu Taikó vyčíst mnohé. Každá kapitola představuje mistrovskou ilustraci japonského přístupu k životu a ke smrti: není ostatně náhodou, že nejdojímavějšími scénami z celé knihy jsou ty, kdy se poražení bojovníci loučí s rodinami a páchají seppuku, mnohdy následováni svými nejbližšími.

Taikó, toto „haiku o tisíci stránkách“, je zkrátka a dobře epický historický román par excellence, který mimo jiné nabízí trochu jiný náhled na japonskou reality než u nás dobře známý Clavellův Šógun.