Zdánlivě banální milostný trojúhelník stárnoucího vysokoškolského učitele a projektanta Tomáše se jedinou událostí mění v hru paralelních světů
Bodem obratu poslední novely Jiřího Pehe Průsečík je autonehoda, k níž dojde během Tomášovy cesty do Mnichova, kam míří se svou milenkou Karlou, která náhle a beze stopy zmizí. Momentem nárazu se osudy postav štěpí a zdánlivě skutečné reality se vrství jedna přes druhou. Průhled z jedné „skutečnosti“ do druhé poskytuje postavám v určitých chvílích znepokojivý sen, který dokáže tušenou alternativní realitu na okamžik palčivě zhmotnit.
Všechny varianty příběhu jsou dokonale promyšlené, přesně vystavěné a propracované, záhadné a nevysvětlitelné zmizení milenky je v nich konfrontováno s pragmatickým a střízlivým přístupem hlavního hrdiny. Na tomto pozadí vyniká křehkost životních jistot a zdánlivé smysluplnosti, které ve svých životech považujeme za samozřejmé. Atmosféru nejednoznačnosti dotváří motiv Sibeliovy hudby, která nese poselství, že „lásce nestačí jeden čas a jeden prostor“ a že „Bohu nestačíme v jedné podobě“.