Dva příběhy osudové lásky na okraji a dně společnosti
Útlou prózu Podzemníci prý Jack Kerouac napsal v benzedrinovém rauši za tři dny a noci. Ať už je to pravda, nebo ne, je nepochybné, že kniha dokonale naplňuje autorovu představu „spontánního psaní“, stylu, který Kerouac dle vlastních slov „sám objevil pro narativní umění; autor v něm klopýtá přes sebe sama, aby odvyprávěl svůj příběh, úplně bez dechu, jako když hospodský vypravěč vrazí do nacpaného lokálu a převypráví, co se zrovna stalo, a jakmile vyprávění dokončí, už nemá právo se k němu vrátit a smazat, co jeho ruka napsala.“
Stejně nepochybné je i to, že tato prostá, smutná, k nezdaru odsouzená love story vypravěče a černé krásky Mardou zasazená do San Franciska na počátku padesátých let 20. století patří k vrcholům autorova díla – mnozí literární kritici a historici ji dokonce označují za vůbec nejlepší Kerouacův text.