S Biancou jsem se potkal ve výtahu. Když jsme uvízli, jela se mnou pořídit rozhovor.
Kvůli mému oblečení mě krásná novinářka s havraními vlasy považovala za poslíčka. Neměla ani ponětí, že ve skutečnosti jsem Dex Truitt, bohatý, úspěšný obchodník, jehož pojmenovala „Pan Pracháč“ a s nímž měla provést interview.
Bianca mi řekla, jak moc nemá ráda lidi Dexova typu – snobské, přechytralé, nažehlené muže, kteří nedokáží ocenit ty nejjednodušší věci v životě.
Takže když se výtah konečně rozjel, zrušil jsem rozhovor a zanechal ji v domnění, že jsem někdo úplně jiný – kurýr jménem Jay, co jezdí na kole. Líbilo se mi, jak se dívala na toho chlapíka, a nechtěl jsem, aby to skončilo.
Začal jsem s ní chodit jako „Jay“ – a její rozhovor s mým skutečným já s ní vyřídil po e-mailu.
Nečekal jsem, že naše vzájemné jiskření bude stejně silné i přes internet.
Nečekal jsem, že z toho vzejde takový blázinec.
Nečekal jsem, že Jay a Dex se do ní zamilují.
A že ona se zamiluje do těch dvou.
Až na to, že oba muži jsem byl já. A když to zjistila, oběma nám hrozilo, že ji ztratíme.
Na ten den mě nemohlo nic připravit. A já jsem nebyl ani zdaleka připravený na to, co přišlo potom.
Všechno krásné musí jednou skončit, že?
