Kvítek karmínový a bílý

Výjimečný historický román z viktoriánského Londýna

„Jistěže můj syn chodí za děvkami – kdyby nechodil, měl bych strach o jeho zdraví,“ prohlásil kdysi Charles Dickens. A není se čemu divit, ve viktoriánském Londýně připadala jedna prostitutka na dvanáct dospělých mužů. Jak se asi takovým ženám žilo, vylíčil Michel Faber v románu Kvítek karmínový a bílý, a to mnohem otevřeněji a upřímněji, než by to mohl udělat zmíněný Dickens.
Osou románu je vztah osmnáctileté prostitutky Sugar a dědice voňavkářského impéria Williama Rackhama. Oba chtějí uniknout: ona svému hnusnému prostředí, on své lehce šílené manželce. Sugar nechce být jen vydržovanou milenkou, chce se „napevno vetkat do tapiserie jeho života, aby ji nepokládal za pouhý flirt, ale za přítelkyni stejně vzácnou, jako je sourozenec“. A pak se jí naskytne šance přece jen proniknout do Williamovy domácnosti… Zbytek děje prozrazovat nebudeme, ale potenciální čtenáře můžeme spolu s autorem ujistit, že se „v blízké budoucnosti stanou svědky soulože, o šílenství, únosu a násilné smrti ani nemluvě“.
Kvítek není sentimentální vyprávěnka o kurvě se srdcem ze zlata. Je to panoramatický portrét viktoriánského Londýna se všemi jeho společenskými vrstvami, bildungsroman s nečekaně katarzním vyzněním a hlavně silný příběh, u kterého budete hlavní hrdince fandit. Jestli tohle není literatura, tak už nevíme, co by jí tak mohlo být.

"(...) Další výjimečnou a na první pohled možná paradoxní kvalitou Faberova Kvítku je skutečnost, že se v něm snoubí poutavý, nepředvídatelný příběh (takový, který nutí čtenáře číst a číst, i když jej bolí za krkem, pálí ho oči a ví, že musí za pár hodin vstávat) s jemnou prací s jazykem a s autorovým darem nacházet nezvyklá přirovnání. Co čtenář většinu času díky Faberovu spisovatelskému umění vůbec nevnímá, je rozsáhlý výzkum, který za Kvítkem stojí a tvoří pevný rámec světa, v němž se postavy pohybují. Zcela nenásilně a jakoby mimochodem nám autor servíruje nejrůznější reálie viktoriánské éry – (...) Je to i tato důkladnost a pozornost věnovaná detailu, která z četby Kvítku činí tak jedinečný zážitek – když se Faber zmíní o prádelníku v pokoji jedné z postav, nemusí ho popisovat ze všech stran a předložit nám vyčerpávající inventář jeho obsahu. I tak máme pocit, že víme, co přesně se v něm nachází, do poslední spodničky a ponožky, a že za dveřmi, do nichž nevstoupíme, jsou samozřejmě plně vybavené pokoje, a že na ulice, kterými nás román neprovede, navazují další ulice a v nich nabízejí svá těla další prodejné dívky, stejně tak reálné, i když možná ne tak oslnivé jako Sugar."
iLiteratura.cz
"Vypráví strhující příběh, zároveň má distanci badatele, snad historika všedního dne. A ten odstup má na čtenáře velmi zvláštní účinek. Jako by nás dráždil, že nemůžeme být úplně blízko, že realitu tak detailně popisovanou nemáme na dosah, ale musíme se spokojit s vyprávěním, navíc v ženském rodě; vypravěč se stává prostitutkou stejně jako protagonistka románu a šikovně si s námi pohrává. Zároveň se svým historickým rozměrem vymyká ze žánrové literatury a my, čtenáři, to vděčně přijímáme. Neboť právě historický rozměr a posedlost detaily každodenního života nám dávají zapomenout, že vlastně čteme poměrně banální příběh... a že jej hltáme plnými doušky."
Respekt