Kocouří pohled

Jak naznačují témata několika úvodních fejetonů shromážděných v této knize, tedy potíže s nespavostí, předoperační vyšetření apod., Jan Burian takzvaně jde do let. Obvyklé náměty rozšířily úvahy související s rehabilitační péčí, lázeňstvím či výhodami nemocničního ubytovacího nadstandardu.
Autor však zanedlouho odloží berle a nasadí tempo, jaké pamatují čtenáři předchozích knižních vydání pravidelných fejetonů psaných původně pro Týdeník Rozhlas, tedy Přízrak v nákupním středisku (2009) a Přímluva za dnešní dobu a další příběhy z let 2010-2013. Proto se s ním záhy octneme na nejsušší poušti světa v Chile, kde si budeme moci společně potvrdit, že demokracie je křehká věc, v Portugalsku se seznámíme s typickými představiteli tamní lumpenkavárny první poloviny 15. století, vzápětí strávíme Silvestr v Kapském Městě - a to nás ještě čeká sever, konkrétně Rujána, ostrovy v Baltském moři a pak hlavně Island, kam Jan Burian jezdí tak často, že o něm vydal už druhou samostatnou knihu (Dvacet let s Islandem, 2015).
Vášeň pro tento ostrov „zdědil“ po své matce, které - stejně jako prastrýci Karlovi, jehož odkaz byl ovšem neblahý, jak se též budeme moci dočíst - věnoval pomyslné cesty v čase do dětství a do minulosti. A protože součástí cestování jsou návraty, občas se přeneseme zpět do současnosti a domů. Octneme se tak například na Burianově koncertě pro školní mládež v nejmenovaném českém městečku, dozvíme se, která naše kulturní instituce je podle jeho mínění královnou mezi veřejnými domy, prožijeme s ním jednu pražskou předvolební sobotu a mnoho dalšího, přičemž mnohé z toho bude obohaceno o kocouří pohled...