Jak (ne)rozumět emocím stárnoucích rodičů

Přichází žena lehce po třicítce, možná starší. Pečuje o rodinného příslušníka — seniora či seniorku. Má mnoho úkolů v různých oblastech a sociálních sférách. Dělá, co může, aby vše zvládla, ovšem den má pouze čtyřiadvacet hodin a někdy se také musí jíst a spát. Není ani stonožka, ani „storučka“, tudíž nestíhá tak, jak by si představovala.

Není světice a svého „postu“ má občas plné zuby. I přesto pokračuje. Žádné „díky“ nepřichází, zato kritiky je na rozdávání. Uštědřuje si ji především sama: „Musíš být lepší, rychlejší, usměvavějšíů musíš být dokonalá.“ Omyl. Nemusí.