Výběr z inscenací her tří známých dramatiků
Z komentáře Zdeňka Kaloče, Petra Průši a redakce k původnímu albu 1 18 1320 „Inscenace, které zaujaly (III)“ vydanému Supraphonem v roce 1972 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
DOSTOJEVSKÉHO KNÍŽE MYŠKIN – filantrop tvořený zcela podle křesťanského ideálu: na urážky, ponižování a křivdu odpovídá laskavým úsměvem a pokorou; nepoznal ženu a fyzickému styku s ní se vyhýbá. Můžeme uvěřit v existenci takového člověka? Nevěří v ni ani spisovatel a zatíží ho duševní chorobou. Dokonale krásný idiot – paradox, který je výrazem rozpornosti Dostojevského myslitele a Dostojevského básníka…Dostojevský dochází k ohromujícímu poznání: jeho hrdina měl být prototypem dobra, ale stal se příčinou neštěstí druhých. Ideál se zbortil, neboť už od začátku stál na hliněných nohou. Dostojevskij ztroskotal, neboť – slovy Ejzenštejnovými – společenská filantropie nespočívá v lítosti, nýbrž v přetváření. Proč tedy s IDIOTEM na jeviště? Dostojevského ztroskotání je velkolepé a krásné. Podobá se o pokusu o sestrojení perpetua mobile, při němž byl objeven zákon o zachování energie. Výchozí hypotéza potvrzena nebyla, ale byl nalezen důkaz k jejímu vyvrácení. Umělecká pravda vítězí nad subjektivní názorovou doktrínou. Brněnská inscenace zkoumá rozhodující okamžiky, které vedly k tomuto výsledku: prostředkem tohoto zkoumání je „tušené psychodrama“…
DÍLO FERENCE MOLNÁRA (1878-1952), maďarského novináře, spisovatele a dramatika, je typické dítě složitých národnostních a politických poměrů Rakousko-Uherska. BALADA OD KOLOTOČE vypravuje o nešťastné lásce služtičky k perifernímu krasavci Zavockému, zvanému Liliom (tak se také původně hra jmenuje). Pod banální sentimentalitou příběhu se rozvíjí barvitý obraz tehdejší budapešťské periferie: kouzelný svět ohrad, hospůdek ve dvoře a pod platany, svět stísněných bytů a dřevěných bud, kde se tísnily dělnické rodiny. Společné rysy rakousko-uherských velkoměst dovolily přenést hru i postavy do Prahy. Hudba a písnička dotváří atmosféru prostředí, ale také apeluje a účinně promlouvá o lásce a bídě lidí z periferie…Inscenace Miroslava Vildmana přistupuje ke hře se značným nadhledem a její jednotlivé motivy uvádí do nových souvislostí. V novém uměleckém celku inspirovaném lidovými morytáty, jejich naivitou i hlubokým citovým obsahem, zazní Molnárova hra jako velké a přitažlivé podobenství o člověku. Všemi svými prostředky tlumočí krásný pocit, za který dobré umění bojuje už věky: závratně sladké je – žít.
DRAMATIK PETER BARNES je objev anglické divadelní kritiky let 1969-1970. Do té doby byl znám jako filmový kritik, scénárista a povídkář. Byl tak úspěšný, že se na dva roky finančně zabezpečil a mohl se pustit do práce na divadelní hře Čtrnáctý hrabě Gurney (původní název Vládnoucí třída). Dílo je označeno jako barokní komedie o dvou dílech…Hra vypravuje příběh dědice po zemřelém hraběti. Z otce udělala podivína úcta k tradicím, puritánství a aristokratická noblesnost. Syn – čtrnáctý hrabě Gurney – je rozpolcená osobnost; v první části hry hlásá ke zděšení „normálního“ ziskuchtivého příbuzenstva lásku a zase jen lásku a ztotožňuje se s Kristem a Bohem. V druhé části hry je domněle vyléčen – a jeho „zdravý“ egocentrismus ho žene do role vládce, tentokrát však ne Krista, ale Diktátora, zbabělého vraha a zrádce. V závěru hry se zcela zákonitě objevuje obraz fašismu. Peter Barnes nepovažuje svou hru za pouhý výpad proti britské aristokracii a třídním výsadám, nýbrž za jakýsi širší pohled na společnost jako celek. Na společnost, která uctívá vnější okázalost a pro kterou „jemnocit, láska a něžnost jsou abnormální odchylky“.