Groh

Řekl-li kdosi moudrý, že při četbě beletrie bychom měli mít pocit, jako by nás kdosi s prvními řádky vtáhl do bezhlavě rozjetého auta a s posledním slovem opět vyhodil na chodník, splňuje novela Jindřicha Kabáta tento postulát velmi důsledně. „S Grohem se to mělo tak, že ho jednou prostě vyplivlo potrubí.“ – tak zní první věta strhujícího příběhu muže, který se na jednu stranu vymykal svou inteligencí a svým životním stylem, na druhou však dokázal vždy splynout s davem a vzít si z dané situace to, co potřeboval, ať už byl váženým vědcem, nebo bezdomovcem (dobrovolným? – to je jen jedna z mnoha otázek, která nás při četbě napadne). Geniální, nešťastně šťastný, nedisciplinovaně disciplinovaný Groh a jeho životní partnerka Gina se scházejí a rozcházejí – a opět se můžeme jen dohadovat, zda vinou osudu, nebo jich samých. Groha jako by nikdo neviděl, a přesto zanechává svou stopu ve středisku sociální pomoci, v klášteře i v tajemné státní instituci, jejímuž účelu nikdo příliš nerozumí. Jen díky tomu dokáže proniknout až do jádra mafie, pyšnící se jistotou, že její špinavé obchody nemůže zvenčí nikdo rozkrýt. Kdyby jen kmotři věděli, že všemi zapomenutý muž bez domova vidí až do nitra jejich černých duší a černého stroje ďábelských zisků! To, že přitom Groh přežije jen zázrakem, snad ani není třeba zdůrazňovat.
Autor, psycholog a bývalý ministr kultury, jenž z politiky po dvou letech odešel na vlastní žádost stejně čistý, jako když do ní vstupoval, rozehrál díky zevrubné znalosti prostředí vyvrženců i státního aparátu hru s hlavním hrdinou – a také se čtenářem, jenž musí přemýšlet, zda smyčky a zákruty příběhu existují v Grohově, nebo jeho vlastní hlavě, potažmo v temném potrubí pod zdánlivě nudným městem. Jedno je však možné říci s jistotou: bude tuto novelu číst se zatajeným dechem.