Bufajky

Cesta za lepším životem, tak je také možné nazvat emigraci ve druhé polovině 19. století z Čech a Moravy. Cesta za vidinou snazšího a především lepšího života vedla hlavně za oceán do USA. Naskytla se však také příležitost usadit se na mnohem snadněji dostupné a po souši navíc bližší Ukrajině v gubernii Volyně. Snadno dostupná levná půda, úrodná černozem, úlevy poskytnuté carem, to byl magnet, který ve druhé polovině 19. století přiměl téměř třicet tisíc českých sedláků, ale také řemeslníků a podnikatelů usadit se na Volyni. V tomto časovém horizontu se odehrává příběh sedláka Jana Venigera, který se na Volyni usadil ve vesnici Záhora kolem roku 1880, jeho syna Václava, narozeného už na Volyni v roce 1900 a vnuka Václava, narozeného ve vesnici Záhora na Volyni v roce 1935.
Začátky českých sedláků nebyly na Volyni vůbec snadné, ale pracovitostí, odbornými znalostmi práce v zemědělství a vynalézavostí čeští sedláci prosperovali a byli posléze kladeni jiným hospodářům v Rusku za vzor. I přes komplikované soužití s Malorusy (Ukrajinci), se čeští sedláci na Volyni již ve třetí generaci cítili být doma. Relativní pohodu však po skončení první světové války narušila revoluce nespokojeného proletariátu, pád carského režimu a nastolení vlády Sovětů. Brzy nato pak druhá světová válka, vpád německých vojsk na Ukrajinu, kdy dobytí Moskvy a ovládnutí Ruska se jevilo otázkou několika dnů. Po porážce Německa už Rusko a ani Volyň nebyly takové, jako dřív. V nastalém chaosu se rozhodli čeští sedláci pro repatriaci do vlasti svých otců – Československa. Snad jen dva roky jim ve vysídlených pohraničních oblastech po Němcích byly poskytnuty na poklidnou práci. V 50. letech 20. století je dostihla kolektivizace sovětského typu a do základů rozvrátila jejich naděje. Příběh tří generací Venigerů je napsán podle skutečné události.