Bílá zvířata jsou velmi často hluchá

Autorčin styl je vypilovaný; ani slovo nepůsobí zbytečně či nejistě. Ze situací se jejich témata vynořují v jasných obrysech, aniž by přitom próza upadala do schematičnosti.

O souboru povídek Ivany Myškové stále platí slova, jimiž její prvotinu Nícení charakterizovala Alexandra Berková: Text, který může zklamat polykače příběhů, ale jejž je radost číst: nejvyšší jazyková vytříbenost, kultivovanost výrazu, brilantní surfování na špici verbální vlny. Druhá knížka má však navíc náboj, co nezklame ani ty „polykače“; autorčina „verbální vlna“ je dějotvorná. Tvoří tragikomické situace s erotickou podšívkou, aby vzápětí roznítila odpovědi na matoucí otázky. Nese vzkaz, že soucit povznáší a vede k obohacení.

Čtenář si jistě všimne, že každou z jedenácti čísel povídkové sbírky Ivany Myškové předchází motto, pozoruhodný citát z nejrůznějších autorů. Spisovatelku jako by inspiroval k budování situací. Buduje je velmi vynalézavě. Souvislost s mottem se vynoří později a je vždy překvapivá. Tento typ prózy patří k uměleckému rodokmenu, jejž v české literatuře představují například Věra Linhartová nebo Jiří Kratochvil: oporou a průvodcem hravého tvůrčího procesu je vědomí, že jde o umělé dílo. Ivana Myšková si přitom počíná po svém. Vývoj situací řídí naléhavá, přímo posedlá fantazie: míří ke stále nečekanějším a vrývavě konkrétním detailům, k zážitkům a myšlenkám, které náhle zavoní nebo zapáchají „skutečným životem“. Vyprávění zní jednou humorně, ba groteskně, jindy účastně. Pokaždé mě zaskočilo jako úchvatné dobrodružství odehrávající se v lidském světě plném nepojmenovaných prohlubní. Vypovídá o současném člověku: o tom, co zvedá vypravěččina obraznost odněkud ze dna.