Bílá Voda

Evaristin příběh i osudy dalších řádových sester vycházejí ze skutečných událostí, po nichž Kateřina Tučková řadu let pátrala v archivech a mezi pamětníky. Kromě strhujícího děje se její román kriticky zaobírá i postavením žen v katolické církvi a v symbolické rovině i nerovnoprávným postavením žen v celé společnosti.

Psala jsem ten román s přestávkami deset let. Mezitím jsem četla materiály, které jsem objevila v archivech, mluvila s pamětníky, pobývala v klášteře a také prošla složitým duchovním hledáním, které mi pomohlo přiblížit se mým postavám i zevnitř. Myslím, že je to má nejprožitější kniha.

V Bílé Vodě se spojuje všechno to, co Kateřina Tučková výborně využila už v Žítkovských bohyních - silné (zde nejen) ženské hrdinky, téma perzekuce a předobrazy v reálných historických událostech nebo postavách.

Bílá Voda možná vzbudí nelibost některých katolických hodnostářů, mužů a možná i žen zvyklých v lavicích poslouchat a tvořit dav. To je v pořádku – Kateřina Tučková ale skrze historii násilné internace a věznění došla k tématu, na které není nutné jen vzpomínat jako na tragické historické období, ale lze ho otevřít k současné diskusi. I pro lidi mimo katolickou obec.

Kateřina Tučková šla proti proudu, za což jí patří velký obdiv. Otevřela pro mě zcela neznámé téma ženských řeholnic, na prostranství těžkých let komunismu vybudovala poctu nejen jim, ale především síle víry v Boha, a ještě to celé dává literární smysl. Nepřehlížela zlo, smrt, beznaděj, rouhání, nevynechala lidskost ve všech jejich podobách (bití, zoufalství, beznaděj, smutek, víru, lásku, ponižování), ale chápu, že ji to muselo extrémně vysávat.