Bez kůže

„Co jsem to vlastně za generaci – co my máme, abysme tomu mohli věřit? Leda sami sebe“ (Cesta snů a skutečností). Žádné množné číslo, autor je ve vzpomínkách sám za sebe. Za jednoho z vynechané generace narozené kolem roku 1950. Vzpomínání je sice sunarem historie, ale na rozdíl od většiny jiných prozaiků v tomhle případě neplatí retušování obrazu, tohle je spíš ostrá syrovátka. Takže nejen bahno a kal normalizace, ale i vlastní severočeské kalové laguny, ve kterých však i přesto pulsuje život. Americkou literaturou poučené, chronologicky řazené texty, do kterých jsou písmena vehnána pod tlakem, aby si sama vyhloubila koryto, jímž bude ke čtenáři přiváděn chemicky neupravovaný pramen českého jazyka. Osvobozeného. Všechno je zdeformováno silou energie opravdovosti, a ta bolí a vůbec není krásná. Možná vás napadne, zda platí úměra mezi industrializovanou krajinou a (industrializovaným) člověkem v ní. Růžkova kniha není vrypem do štuku české literatury, ani sprejerovým podpisem na ní. Je spíš bez ostychu namlácenou kramlí…